Albánie

Cesta k albánské poměrně přepychové současnosti však nebyla jednoduchá. Země stejně jako její lid byla dlouhé období buď pod nadvládou jiných mocností nebo zcela izolována od okolního světa. Od období od roku 167 př. n. l. až do roku 1912 byla pod cizí nadvládou. V roce 1478 skončila v moci Osmanské říše, a tak i když zde žijí lidé všech hlavních náboženství Evropy, hlavním náboženstvím je tu islám. Světlou výjimkou je doba národního hrdiny Skanderbega, který v v polovině 15. století sjednotil albánské kmeny a postavil se úspěšně Osmanům.

Po 2. světové válce se k moci dostala komunistická strana pod vedením legendárního Envera Hodži, který až do poloviny 80. let 20. století zemi zcela izoloval od ostatního světa. V době studené války bylo rozeseto po celém území Albánie kolem 800 tisíc. Jsou doslova všude, v horách, na polích, na zahrádkách, na plážích, na hřbitovech, v liniích i samostatných, zkrátka všude.
Hlavními turistickými lákadly Albánie jsou její vnitrozemské hory a pak především její turisticky nedotčené pobřeží. Albánské riviéře vévodí město Vlöra a jihoalbánské Sarandë nadhled od řeckého Korfu. Albánské jadranské od jónského pobřeží dělí Llogarský průsmyk s majestátním vrcholem Athanasi. Vnitrozemí vévodí města albánské architektury Gjirokastra a Berat. Na severu Albánie vede i jedna z nejkrásnějších vodních dopravních cest. Z Firenze do Komani trajekt projíždí meandrami nejdelší albánské řeky Drin. Nejslavnější fázi albánské historie lze najít ještě dnes v muslimském Skanderbegovu městu Kruj či nedaleko vzdáleném Lezhë. Tirana a Dürres jsou životem tepající města, kde se potkává albánská historie s duchem moderní Evropy. Na albánsko-řeckém pomezí stojí za pozornost Korča, prý albánská Paříž se svým pivovarem a zapomenutými uličkami.

Albánie je zemí stále ještě turismem nedotčená, snad z nedostatku informací turisté tuto oblast ještě né zcela objevili. Všichni vracející se, se však shoduji, že platí zásada: „přijmu-li Albánii takovou jakou je a nechci to změnit, okouzlí mě a užiji si ho“ …